Gastronomie je svět kreativity, vášně, vůní, chutí – ale také vysokého tlaku, extrémního stresu a dlouhých hodin. V tomto prostředí se stále častěji objevují příběhy, které nejsou jen o kulinárním umění, ale o něčem mnohem vážnějším – o duševním zdraví těch, kteří za těmito zážitky stojí.
Dva aktuální příběhy ze světa gastronomie ukazují, jak křehká může být lidská psychika pod tlakem tohoto odvětví. Jeden skončil tragédií, druhý se stal hlasem naděje a změny. Oba ale nesou jedno silné poselství: musíme mluvit o duševním zdraví otevřeně. A musíme to dělat teď.
Mlčení, které stálo život: případ Bena Martina
V březnu 2025 otřásla britskou gastronomickou scénou smutná zpráva – zemřel Ben Martin, hlavní pekař uznávané restaurace Wilsons. Pracoval ve vysoce hodnoceném podniku s michelinskou ambicí, byl respektovaný, kreativní, oblíbený. Ale něco zůstalo skryté. Jeho smrt ukázala, že za úsměvy, profesionalitou a výkonem může být zoufalství, které zůstává nevyslovené – a osudné.
Jeho kolegové a přátelé po jeho smrti apelovali na to, aby se v gastronomii začalo více mluvit o duševním zdraví. Proč je tak těžké říct si o pomoc? Proč je vyčerpání, úzkost nebo deprese stále vnímána jako slabost, když je to právě tato práce, která fyzicky i psychicky vyčerpává?
Otevřenost jako cesta k uzdravení: Heston Blumenthal
Zcela opačný přístup zvolil známý britský šéfkuchař Heston Blumenthal, který se rozhodl promluvit veřejně o své bipolární poruše. V připravovaném dokumentu BBC s názvem "Heston: My Life with Bipolar" popisuje, jak byl v roce 2023 hospitalizován kvůli halucinacím a sebevražedným myšlenkám. Diagnóza, která následovala, byla šokem – ale zároveň osvobozením.
Blumenthal svůj příběh nevypráví pro senzaci. Vypráví ho proto, aby pomohl ostatním. Aby ukázal, že i šéfkuchař s michelinskou hvězdou, televizní hvězda a podnikatel může trpět. A že přiznat si problém a mluvit o něm nahlas je prvním krokem k uzdravení – nikoliv slabostí, ale odvahou.
Dvě tváře jednoho problému
Tyto dva příběhy ukazují, jak různě může duševní zdraví ovlivnit lidi v gastronomii. Ben Martin-Wilson reprezentuje tichou bolest, kterou okolí možná nikdy nezaregistrovalo. Heston Blumenthal naopak nabízí příklad otevřenosti a síly, která může inspirovat další. Spojuje je jedno – neuvěřitelný tlak, který v kuchyni zažívají lidé den co den.
Dlouhé směny, absence rovnováhy mezi prací a životem, fyzické vyčerpání, perfekcionismus, očekávání hostů i vedení… to vše vytváří koktejl, který může být psychicky nebezpečný. A přitom se o tom stále nemluví dost.
Čas mluvit. Čas naslouchat.
Pokud pracujete v gastronomii, možná znáte ten pocit – že nesmíte zpomalit, že emoce nepatří do kuchyně, že „to musíte vydržet“. Ale právě tahle kultura mlčení je neudržitelná. A smrt Bena Martina-Wilsona je tragickým důkazem.
Musíme si vytvořit prostředí, kde bude normální říct si o pomoc. Kde budou vedoucí týmů vnímat nejen výkonnost, ale i psychickou pohodu svých lidí. Kde mladí kuchaři budou vědět, že s únavou, úzkostí nebo depresí nejsou sami. A že vyhoření není nutným „křtem ohněm“, ale stavem, kterému lze (a má se) předcházet.
Gastronomie potřebuje změnu. A každý z nás v ní hraje roli.
V kuchyni se často mluví o empatii na talíři. Ale možná je na čase mluvit i o empatii mezi lidmi za plotnou.
Pokud jste v pozici, kdy můžete ovlivnit pracovní kulturu – udělejte to. Pokud se cítíte na dně – mluvte o tom. A pokud někdo vedle vás mlčí víc než obvykle – možná je to signál, že potřebuje slyšet právě vás.
