Petr Kunc a Martin Záhumenský představili pop-up uprostřed vinic v pražské Troji.
Zřejmě není v Praze vhodnější místo, než vinice Salabka. Tedy pokud chcete pozvat hosty na pop-up, ve kterém budou servírovaná jídla tak, abyste byli mentálně teleportováni na středomořský venkov. Zákoutí uprostřed vinic působí náramně, vy přitom sedíte na terase (na Prahu) výjimečné restaurace a třeba zrovna v ruce držíte sklenku skvělého vína.
Něco podobného se stalo nedávno, kdy do tamní kuchyně, které šéfuje známý Petr Kunc, zavítal populární slovenský kuchař Martin Záhumenský. Ten už pár let žije a užívá si toskánského venkova, kde se svojí ženou, mimo jiné, provozuje cestovní kancelář. Holt, někdo si to umí zařídit.
Kuchař jednou – kuchař navždy, dalo by se o Martinovi říct, a díky bohu za to. Mohla tak vzniknout zajímavá fúze, kterou v inkriminovaný večer pánové představili.
O co vlastně šlo. Martin s Petrem se domluvili, že spolu připraví four-hands dinner pro jeden večer a celkem čtyřicet hostů. „Tři chody ode mě a tři od Martina,“ hlásil s předstihem Petr Kunc, což vzbuzovalo zvědavost mnoha zájemců, kteří pozvání využili a svá místa si rezervovali. Ti, co práci šéfkuchaře ze Salabky znají, tušili, že u zmíněného počtu nezůstane. Petrova kuchyně a servis jsou velkorysé a když vám něco slíbí, ať už verbálně nebo na papíře, většinou čekejte více. Od kuchaře jeho kalibru je to pokaždé příjemné překvapení.
A stalo se. Ze šesti chodů bylo nakonec více než deset servisů. Petr logicky a zcela trefně v rámci pop-upu představil několik chodů ze svého aktuálního menu, které na Salabce nabízí. Navnadil tak hosty – novice, tedy ty nové, jeho kuchyní nepolíbené. Martinova práce na talíři působila více živelněji, blíže k přírodě. Petrův rukopis naopak působil precizněji, na talíři byl vyladěný týdny vývoje a výdeje jídel, které v tento večer představil.
Martin se výzvy zhostil velmi dobře. Zkušený kuchař, který působil léta například i ve Velké Británii, představil na Salabce toskánskou kuchyni tak, jak ji osobně poznal. Třeba od svých toskánských sousedů. Ne, že by přímo z Toskánska tahal v bedýnce rajčata, která by pak rozkrájel v kuchyni Petra Kunce. Především přivezl inspiraci, víno a úžasné tři roky naložené olivy, ze kterých pánové vystřihli famózní zmrzlinu.
Celé menu toho večera dávalo smysl a balanc, vína (produkce vinařství Salabka co do počtu vyvažovala ty z Toskánska) hostům doplnila zbývající kousky mozaiky tak, aby si mohli nakonec odnést kompletní představu o filosofii jednoho i druhého kuchaře. Navzdory různosti rukopisů mají pánové totiž ve finále hodně společného.
Chcete highlighty večera? Dost náročné. Budu subjektivní, jak jinak… Burrata-gazpacho-bazalka-zauzený olej a mořský vlk-piniové ořechy-pecorino-fenykl-ančovičková pěna od Martina. U Petra to bude ještě těžší. Snad Lardo mangalica-picalilli zelenina a gel-cibulová drobenka-černý kampotský pepř, jako druhé vybírám pařený knedlík-škvarky-granola z vepřové kůže-pažitka-vepřové a zakysané zelí, jus… Uf… A taky krém z bílé čokolády-lesní ovoce-rebarborové consomé-sorbet z jablka Granny Smith. Tomu se těžko odolává.
Pokud by se z Toskánska na Salabku nepodařilo přenést nic jiného (a ono se to povedlo), tak především ta středomořská pohoda, kdy se nikam nepospíchá a vlastně si všechno, včetně sladkého života, máte pomalu vychutnávat, tam rozhodně panovala. Vše tomu nahrávalo – zmíněné prostředí, perfektní společnost, celková atmosféra. Díky za to konstelaci Petře a Martine, díky všem, kdo v ten večer na Salabce byli.
