Villa Bisbini postavená ve druhé polovině sedmnáctého století, rodiště Adalgisy Bisbini - matky Enza Ferrariho, je povinnou zastávkou pro všechny, kteří se vydají objevovat gastronomické krásy regionu Emilia-Romagna. Usazena v krásné zahradě s mohutnými staletými stromy, vítá restaurace Mery Bistrot své hosty s otevřenou náručí.
A my jsme do té náruče rádi padli a nechali se unést jejím kouzlem. Rodina Bisbini patřila až do 19. století k nejbohatším v regionu a na výzdobě vily je to vidět. Krásné fresky, plastiky od nejznámějších umělců své doby a nadčasová úprava zahrady dávají jasně na srozuměnou, že dlaždice a cihly udržovaly rodině Bisbini déle než tři století slušný životní standard.
Vila sehrála také důležitou roli během druhé světové války, kdy se zde v létě 1944 zastavil transport s 262 ukradenými uměleckými předměty z galerií ve Florencii. Renesanční malby od Botticelliho, Michelangela, Donatella, Tiziana nebo Perugina zde před svou cestou do Brenneru čekaly několik měsíců na svůj další osud. Film „Monuments Men“ s Georgem Clooneym v jedné scéně věrně ztvárňuje bujarý večírek německých vojáků právě v této vile před Tizianovým obrazem Venuše.
Ale zanechme kultury, jdeme se najíst
A najíte se tu věru dobře. Pohledná hosteska a nepohledný vyhazovač vám dají na výběr, zda chcete sedět ve vile, před vilou nebo v parku, kde se právě rozjížděla slušná party za zvuků živé kapely a zpěvačky. Vybrali jsme si klidný stůl u vchodu do domu, ideální místo, odkud můžete pozorovat ostatní hosty a módní kreace místních Italek všech věkových i váhových kategorií.
Obsluha byla milá, rychlá a neuměla slovo anglicky. Možná nějaké slovo ano, ale nebylo to třeba prověřovat, my se s italským gastro názvoslovím dokážeme popasovat bez problémů. Menu nebylo obsáhlé, ani anglicky, ale co bylo důležité, vévodily mu lokální suroviny, domácí těstoviny, lanýže a především jednoduchost. Jako aperitiv, digestiv a na spláchnutí žízně jsme si objednali tři lahve Valdobbiadene DOCG – brut z místního vinařství Nani Rizzi a bylo opravdu skvělé (0,75l za 18 EUR). V ceně bylo i otevření, neplánovaná degustace (to se u šumivých vín často nevidí) a dolévání svépomocí.
Náš počáteční strach, že servis bude dlouhý, protože na zahradě bylo minimálně 150 osob, se nepotvrdil. Zahrada měla totiž vlastní bar a vkusně schovanou dokončovací kuchyni s grilem, takže k nám všechny chody doputovaly opravdu rychle, teplé a precizně naaranžované.
Primi, secondi, start!
Jako předkrm jsme zkusili pošírované vejce s náloží černého lanýže a omáčkou z Parmigiano D.O.P. Bianca Modenese, dále hřebenatky s grilovaným salátem, tatarákem z broskví a pistáciovou strouhankou. Jako třetí chod přišla na řadu grilovaná kachní játra s hráškovým krémem, třešněmi Vignola, balsamikovým octem a brioškou. Ta sice nedosahovala kvalit briošky od Radka Kašpárka z Fieldu, ale byla velmi dobrá. Ostatně na velmi vysoké úrovni bylo i několik druhů domácího pečiva, amouse bouche a porcelán, na kterém bylo vše servírováno. Ke každému chodu máte k dispozici lžíce na omáčky.
Na mezichod jsme vybrali místní passatelli, což jsou protlačované kroucené těstoviny ze strouhanky, vajec a parmezánu. Ty byly podávané jak jinak než s parmezánovou omáčkou a nemalou porcí černého letního lanýže. K hlavnímu chodu servírovali grilovanou chobotnici s bramborovou kaší, malinovým gelem, majonézou a lískovými oříšky. Následovala hovězí líčka dušená v Lambruscu s bramborovou kaší a karamelizovanými oříšky v balsamikovém octu.
Dezerty na kartě nenajdete, takže jsme prověřili naši schopnost se domluvit s italskou servírkou mezinárodní znakovou řečí a nebylo čeho litovat. Teplý a čerstvý panettone chléb bez rozinek s oříškovou a pistáciovou zmrzlinou nebo dezert z maracuji byly důstojným zakončením této oslavy regionálních surovin a kuchařského umění. Zhruba v tomto okamžiku se mezi hosty objevila nevelká postava v rondonu s čepicí a rouškou a jala se ptát hostů, jak jim chutnalo. To ovšem neměla dělat, protože v našem případě to nemohlo dopadnout jinak, než návštěvou kuchyně.
Dámský pětiboj
Maricuta Hojda – velmi sympatická kuchařka – samouk, byla naší žádostí velmi potěšena a představila nám své království. Velmi prostorná, dobře vybavená kuchyň vypadala jako po výbuchu. Není se ani co divit, každý druhý kuchař by se šel po takto hektickém večeru oběsit. O to větší bylo naše překvapení, že vládne partě pěti mladých žen a jedné učnici. Pohledná mladá sous chef ovládala velmi dobře angličtinu a tak nám přeložila vše, co bylo třeba. Maricuta není vyučená v oboru, vše co umí, se naučila během své praxe po hotelech a restauracích v Itálii. Nevyhraňuje se pro jeden styl vaření, jejím hlavním cílem je vařit z čerstvých, lokálních surovin a s láskou. Což bylo vidět na první pohled. Ochotně nám představila každého ze svého týmu, ukázala nám suroviny a na cestu nás vybavila rýží na rizoto (7letou), lanýžovým olejem a úsměvem od ucha k uchu.
Tato neplánovaná zastávka na večeři v restauraci Mery Bistrot v Marano sul Panaro byla skvělou ukázkou toho, že i v malém městečku u Modeny lze provozovat skvělou gastronomii pro místní a bez turistů. Cena odpovídala úrovni podniku, účet pro čtyři osoby vyšel na 189 EUR včetně couvertu. A opět se potvrdilo moudro, které říkají rádi Němci, že italská kuchyně je podvod, když utrhnou ze zahrady to a pak tamto, a mají uvařeno. Kdežto oni musí to koleno vařit 5 hodin.
Tímto děkujeme Massimo Botturovi, že jsme opět nebyli vpuštěni dovnitř a mohli si užít skvělou večeři pod otevřeným italským nebem někde jinde.
