Česká gastronomie roste, nové restaurace překvapují kvalitou a počet tří a čtyřčepicových podniků stoupá. Přesto letošní udílení cen Gault&Millau přináší několik zajímavých momentů, které stojí za bližší pohled – od skoků v hodnocení, přes osobní trofeje pro kuchaře až po nové koncepty hotelových restaurací. Ukazuje se, že čísla na papíře ne vždy odrážejí skutečný posun, ale přesto mapují rostoucí úroveň tuzemské gastronomie.
Oceněné osobností a místa
Šéfkuchař roku: Oldřich Sahajdák, La Degustation Bohême Bourgeoise
Šéfkuchař zítřka: Khanh Ta, TATO Group
Mladý talent roku: Jan Horák, Reason
Cukrářka roku: Sabina Keltnerová, Štangl
Someliér roku: Vít Eliáš, Zlatá Praha
Šéfkuchař tradiční kuchyně: Jiří Hrachový, Výčep
POP roku: DOK a pražírna Nordbeans.
Gourmet hotel roku: Fairmont Golden Prague
Nové čepice, staré příběhy
Galavečer Gault&Millau 2026 v Národním domě na Vinohradech potvrdil, že česká gastronomie je na vzestupu. Obrovské množství, celkem 421 hodnocených restaurací, z toho 334 s alespoň jednou čepicí, dokládá širokou základnu kvalitních podniků – od autorských kuchyní po nové regionální koncepty. Zajímavé je, že letos se čtyřčepicových restaurací dočkaly hned tři podniky: loňský jediný držitel čtyř čepic restaurace Papilio, přidali se Levitate a legendární podnik La Degustation Bohême Bourgeoise.
Mezi novými třemi čepicemi letos figurují například Salabka a Field, které loni obdržely čepice „jen“ dvě. Nabízí se otázka: udělaly obě restaurace za poslední rok takový kvalitativní skok, že si zaslouží další čepici? Ne. Kvalita obou podniků byla vysoká už loni a v obou případech si tehdy zasloužila tříčepicové ocenění. V kontextu jejich úrovně by se dokonce dalo uvažovat i o čtyřech čepicích. Přesto inspektoři jejich kvalitu ocenili až letos, což působí spíš jako připomínka, že hodnocení není jen o výsledku, ale i o načasování.
Oldři Sahajdák je Šéfkuchařem roku 2026
Největší překvapení večera? Ocenění Šéfkuchaře roku pro Oldři Sahajdáka. Jde rozhodně o vysoce respektovanou osobnost české gastronomie, kuchaře a šéfkuchaře s dovednostmi a zkušenostmi, jakými se v našich zeměpisných šířkách může chlubit jenom málokdo. Jenže je tu ještě jeden malý detail: loni se totiž Sahajdák vzdal vedení kuchyně La Degustation Bohême Bourgeoise (oznámeno na začátku podzimu) a dnes působí jako Chef Patron, kuchyni předal Marcovi Christovovi. Připomeňme, že jde o ocenění Šéfkuchař roku 2026. Přirovnáme-li to k sportu, je to jako vyhlásit „Sportovcem roku“ nehrajícího kapitána. Sahajdák si ocenění bezesporu zaslouží, ale měl ho dostat už v loňském roce a letos ho odevzdávat „mladé krvi“ Janu Knedlovi.
Další ocenění ukázala pestrost české gastronomie: Šéfkuchařem zítřka se stal Khanh Ta (TARO), Mladým talentem roku Jan Horák (Reason) a Cukrářkou roku Sabina Keltnerová (Štangl). Prestižní trofeje získali i someliéři, POP podniky a hotely. Ve všech případech jde o signál rostoucí kvality i profesionality gastronomického segmentu.
Stay & Dine – trochu pozdě, trochu opatrně
Letos Gault&Millau přišel s novinkou Stay & Dine, průvodcem zaměřeným na hotelové restaurace s kvalitní gastronomií. Logika je jasná: kvalita kuchyně není jen o centru Prahy, ale i o hotelech v regionech, kde se servíruje hodně dobré jídlo.
Jenže – je tu drobný paradox. Rozšíření do hotelů a kombinace ubytování s jídlem dává průvodci širší záběr, ale zároveň může naznačovat, že inspektoři si stále musejí najít způsob, jak „na papíře“ ocenit podniky, které jsou mimo hlavní gastronomickou scénu, přitom kvalitou odpovídají standardu tří čepic. Jinými slovy, novinka je skvělá, ale působí trochu jako „dodatečné odškodnění“ méně viditelných podniků, které už loni mohly získat prestižní hodnocení, kdyby inspektoři jejich potenciál lépe načasovali.
Stay & Dine je tak zajímavým krokem, ale zároveň připomíná, že metodika průvodce někdy pracuje se zpožděním: kvalita hotelových restaurací byla samozřejmě zřejmá už loni, teprve letos se dostává na světlo reflektorů.
Metodika hodnocení se skluzem
Letošní udílení čepic potvrzuje, že česká gastronomie roste a že kvalita není jen záležitostí Prahy nebo Brna. Přesto některé ocenění působí, jako by průvodce dorazil se zpožděním: Salabka a Field byly kvalitativně připravené na tři (čtyři?) čepice už loni, a Oldři Sahajdák si zasloužil titul Šéfkuchaře roku už před rokem, než předal kuchyni novému šéfkuchaři.
Novinka Stay & Dine ukazuje, že i hotelové restaurace mohou nabídnout špičkové zážitky – ale přesto působí, jako by Gault&Millau s hodnocením těchto podniků čekal až na vhodný moment. Musíme ale konstatovat, že čísla a čepice jsou jen část příběhu. Skutečná hodnota české gastronomie se skrývá v dlouhodobém přínosu, stabilitě týmů a schopnosti překvapovat hosty.
Takže i když se letošní průvodce tváří jako definitivní seznam nejlepších, my víme, že skutečný obraz je trochu složitější. A právě tyto posuny jsou důvodem, proč má smysl čepice číst v kontextu, ne jen jako konečný verdikt.
