Každé ráno se u pultu v řeznictví Fischer Bros. & Leslie na Upper West Side tísní stálí zákazníci. Chtějí koupit ty nejlepší kusy telecího masa, květové špičky, roštěnce nebo plecka. Řezník Ernie Fleischman za pultem zachovává poker face a bere narůstající hysterii s nadhledem. Koneckonců je mu už 95 let.
„Budu tu, dokud mě tu budou chtít," říká Fleischman, který začal bourat košer maso, když mu bylo 17 let. Ve městě v té době stály stovky košer řeznictví. Nyní je na Manhattanu jen pět takových obchodů a on je tím nejstarším z mužů, kteří ještě stojí za pultem.
Za ta léta zažil v oboru mnoho změn. Největší změnou, jak říká, jsou jeho zákazníci. Už to nejsou typické hospodyně, které chodily do krámu drbat a vždy si nákup rozložily tak, aby musely druhý den přijít znovu. "Dnes u mě nakupuje hodně mužů," říká Fleischman. "Už i ženy v domácnosti chodí do práce. Buď musí makat, nebo prostě jen nechtějí být samy doma."
Řeznictví má v krvi
Jeho otec vedl prosperující košer řeznictví v Altmuhru, malém německém městečku s pouhými 1000 obyvateli. „Nakupovali tam i gojové," říká Fleischman hrdě o svém obchodě se stále silným jidiš přízvukem. Když mu bylo pouhých osm let, byl jeho otec nucen obchod zavřít poté, co Německo vydalo nařízení zakazující dovoz košer masa do země.
V roce 1937, když mu bylo 17 let, utekl před sílící vlnou antisemitismu do New Yorku. Peníze na cestu mu poslal vzdálený příbuzný, který tou dobou už byl v bezpečí v USA. Fleischmanovi rodiče a sedmiletá sestra Alice museli zůstat v Německu. V té době už zřídkakdy opouštěl malou vesnici, kde se narodil, a kvůli sílícím protižidovským náladám mohl chodit do školy jen do svých 14 let.
„Neměl jsem ponětí, co je Manhattan," říká. Rozhodnutí rodičů poslat nejstaršího syna pryč mu však zachránilo život.
Jen několik týdnů po příjezdu do Ameriky se Fleischman prodíral po Madison Avenue a v krutém únorovém mrazu chodil od dveří ke dveřím. Hledal práci. Byl bez peněz, bydlel u vzdáleného bratrance v Queensu, který ho nechtěl přijmout na déle, než bylo nezbytné. „Ten den jsem měl hrozný hlad. Měl jsem jenom pětník - v té době tolik stálo metro - a zašel jsem do malé restaurace, kde to vypadalo opravdu báječně," vzpomíná. Fleischman neuměl anglicky, ale jakýsi cizinec si všiml mladíkovy tíživé situace a koupil mu polévku ze zeleného hrášku a žitný chléb. "Dodnes to považuji za nejlepší jídlo mého života."
Našel si práci v řeznictví Harryho Weinera na Madisonově a 96. ulici. Nebyla to nijak oslnivá práce, ale platila účty. "Nebylo to nic, na co by člověk mohl být pyšný. Musíte se najíst a vydělat si na živobytí," říká. Ve 23 letech byl tento německo-židovský uprchlík odveden do armády a poslán do Německa. Z války se vrátil v roce 1946 zpátky ke své řeznické profesi. Doma v New Yorku ho přivítala ho zdrcující zpráva. Fleischmanovi rodiče a sestra totiž zemřeli v koncentračních táborech.
Byl rozrušený, ale brzy se prostřednictvím rodiny seznámil s Trudy, německou židovskou dívkou, která, dle jeho slov, byla "chytrá a milá". V lednu 1948 se vzali a usadili se ve Washington Heights, kde Ernie žije dodnes. Fleischman nadále pracoval jako řezník a postupně otevíral vlastní pobočky.
Nebezpečně ostré nože
Práce může být nebezpečná. Na začátku své kariéry pracoval po boku šocheta (certifikovaného rituálního poražeče), který zabíjel telata. Šochet omylem Fleischmanovi přeřízl prsteníček levé ruky. Což není nic složitého, když si uvědomíte, že šochetský nůž je ostrý jako břitva. „Zabalil jsem si ho do košile a pokračoval v práci," říká nonšalantně. „O tři dny později jsem měl otravu krve. Dávali mi šanci padesát na padesát. Ten šochet u práce snad spal! Jinak si to neumím vysvětlit."
Trudy zemřela před více než deseti lety, ale Fleischmanovi zůstala velká rodina, přesně 17 vnoučat a 58 pravnoučat. Poslední z vlastních obchodů prodal v jedno pondělí v roce 2000 kvůli rostoucím nájmům. Následující středu pak začal pracovat u společnosti Fischer Bros & Leslie.
Majitelé ho zpočátku nechtěli přijmout, ale ustoupili pod podmínkou, že Fleischman s sebou přivede některé ze svých starých zákazníků. „Má své příznivce," říká Paul Whitman, partner společnosti Fischer Bros. Fleischman říká, že jeho věrní zákazníci a kolegové řezníci jsou důvodem, proč pokračuje v práci. „Jsem mezi lidmi. To je pro mě nejdůležitější."
Zdroj: nypost.com
