Jak už zde bylo řečeno v minulém příspěvku, v létě „frčí rosé“. Léto máme aktuálně v plném proudu, tak se pojďme na růžová šampaňská podívat trochu podrobněji. Jaké šampaňské „růžovky“ stojí za to?
Velké domy a jejich „růžovky“
Z produkce velkých domů v kategorii neročníkových vín připravovaných metodou assemblage bych určitě doporučil Veuve Clicquot Rosé, už jen proto, že tuto metodu pro nás právě slavná vdova objevila, navíc za 202 let mají tuhle metodu parádně „zmáknutou“ a Coteaux Champenois Rouge z vinic v Bouzy, které pro svá rosé u „Clicquotů“ používají, je parádní záležitost i samo o sobě. Velmi povedené a oblíbené rosé mají domy Billecart-Salmon, Bollinger a Charles Heidsieck. Vynikajícím unikátem je pak v této kategorii Organic Rosé od Leclerc Briant, které je postavené z 95 % na bíle odrůdě Chardonnay.
Z produkce malých vinařství bych v kategorii neročníkových rosé, připravených metodou assemblage, vyzdvihl určitě Fac Similé od Jeroma Prevosta z Champagne La Closerie. Vynikající víno z Jeromovy jediné vinice Les Béguines je postavené na odrůdě Meunier, připravované v malých šaržích v maximálním počtu 3.300 lahví ročně. Dále pak skvělé Bulle de Rosé od Freda Savarta, multiročníkové „Les Terres Roses“ od Pierre Paillard a nebo Rosé Grand Cru od Egly Ouriet.
V kategorii vintage rosé a rosé prestige cuvée z produkce velkých domů je pak určitě potřeba zmínit exklusivní Cristal Rosé od Louis Roederer, La Grande Dame Rosé od Veuve Clicquot, Dom Pérignon Rosé Vintage a to samozřejmě i v provedení P2, ikonický Belle Epoque Rosé od Perrier-Jouet, multiročníkové Krug Rosé, La Grande Anné Rosé od Bollinger, Henriot Rosé Vintage a nebo Cuvée Elisabeth Salmon z Billecart-Salmon.
V Champagne se až do 17. století produkovala převážně tichá červená vína. Jak možná víte, jedná se o nejseverněji položenou vinařskou oblast ve Francii a jednu z nejsevernějších vinařských oblastí vůbec. Tak jako má tato oblast spoustu unikátních a pozitivních výhod pro pěstování révy vinné za účelem výroby šumivých vín, má i spousty nedostatků pro výrobu vín tichých, především pak těch červených.
Problémy s dozráváním hroznů v důsledku chladného počasí tu nebyly nikterak vzácné. Častokrát se hotové víno z chladnějších ročníků muselo upravovat ve sklepích, ať již „chaptalizací,“ „fortifikací,“ či „aromatizováním“ ovocem, ale také třeba dobarvováním „barvířkami“ (nejčastěji Pinot Teinturier) nebo například šťávou z černého bezu, černého rybízu, ostružin atd. Výsledkem byla vždy lehká, svěží, ovocná červená vína s vysokým obsahem řízných kyselin a výraznou mineralitou. Po celá staletí měla tato vína výsadní postavení na francouzském královském dvoře a těšila se největší oblibě v celé Francii.
Ještě v roce 1610 při korunovaci Ludvíka XIII. se servírovala pouze lehká, svěží, červená vína z Champagne, a ani jeho následovník Ludvík XIV. po většinu svého života nepil nic jiného. Jak víme, Ludvík XIV. holdoval (nejen) vínu možná až zbytečně moc, což po čase vyústilo v žaludeční potíže. Jeho osobní lékař Guy-Crescent Fagon v roce 1694 označil za viníka králových neduhů právě ony zmíněné řízné kyselinky, které byly přirozeně součásti všech vín z Champagne a doporučil svému králi robustnější, jemnější vína ze sousedního Burgundska. Chutě tehdejších konzumentů se i díky této události začaly měnit a Champagne o své výsadní postavení přišla.
„Šedá vína“
Paradoxně právě tato nemilá událost napomohla nejvíce ke změnám v regionu Champagne, které nakonec vyústily v orientaci na produkci vín šumivých a v to, jak Champagne známe a vnímáme dnes. Vinaři v Champagne se totiž se ztrátou svého výsadního postavení nechtěli jen tak smířit a výsledkem jejich experimentování a inovací se stala tzv. „vins gris,“ (doslovně přeloženo „šedá vína“). Pod tímto pojmem si můžeme představit víno podobné dnešním klaretům (tedy světlá vína z tmavých odrůd révy vinné), i když k přípravě vins gris se používala po většinou kombinace tmavých i světlých odrůd lisovaných dohromady.
V těchto dobách byla totiž většina vinohradů osazena směsí různých odrůd révy vinné a spíše než odrůda se řešilo to, odkud dané víno pochází. Navíc se tato vína notně chaptalizovala (doslazovala), aby se vybalancovaly ony vyčítané řízné kyseliny. Při drobných a v této době nedetekovatelných chybách, spojených s fermentací, už je od vins gris opravdu jen malý krůček k původně nechtěné fermentaci v láhvi nebo v sudu a tím pádem ke vzniku šumivého vína.
Vins gris měla lehce narůžovělou – měděnou barvu, která se podobala barvě „koroptvího oka“ (jen pro přesnost – konkrétně ne oka koroptve polní, ale orebice rudé). Ve starých archivech šampaňských domů se často setkáme s označením šumivého vína jako „OEil de Perdrix“, tedy právě koroptvího oka. Dvacet lahví takto označeného vína z domu Veuve Clicquot bylo posláno do Prahy již roku 1777. Nejstarší zmínka o takovémto víně je však ještě o 13 let starší a najdeme ji v archivu vůbec nejstaršího šampaňského domu Ruinart.
Dnes se OEil de Perdrix po dlouhé době opět velmi vzácně produkují a díky své specifické barvě bývají často řazena mezi růžová šampaňská. Jejich příprava nyní spočívá ve velmi jemném a dlouhém lisování (dvojnásobně delším než pro bílá šampaňská vína) buď pouze hroznů tmavých odrůd Pinot Noir a Meunier nebo jejich směsi s bílými odrůdami. Šest až osm hodin dlouhé lisování hroznů v tomto případě stačí k tomu, aby se pigment obsažený ve slupkách tmavých odrůd uvolnil do vylisovaného moštu, který s nimi dále v kontaktu nezůstává. Výsledkem je plné, svěží, koncentrované víno s vynikající texturou a aromatikou čerstvého červeného bobulovitého ovoce, avšak bez taninů, které by se v případě macerace do moštu uvolnily společně s barvivy.
Nádherné ročníkové OEil de Perdrix si v České Republice můžete dopřát z produkce Champagne Doyard. Další povedenou záležitostí v tomto stylu je určitě ročníkové parcelární champagne od Charlese Dufoura „Le Corroy Millésime“, či „La Croix Joly Millésime“ od Jeroma Dehourse.
Pětiprocentní záležitost
Přesto že se růžová šampaňská vína těší čím dál tím větší oblibě, stále tato kategorie tvoří pouze něco málo přes 5 % celkové produkce regionu Champagne. V současnosti se v regionu Champagne používají k přípravě rosé 2 metody.
Tou první a ve světě ojedinělou metodou je „assemblage“ neboli mísení. Spočívá v tom, že do již připraveného bílého cuvée, postaveného převážně na tmavých odrůdách, přimícháte před nalahvováním trochu (max. 15 %) Coteaux Champenois Rouge neboli tichého červeného vína z odrůd Pinot Noir nebo Meunier (vzácně i jejich kombinaci), která mají v regionu Champagne svoji vlastní apelaci. Touto metodou se připraví přibližně 95 % všech růžových šampaňských vín a to především proto, že je primárně využívaná v „Grande Marques de Champagne“, tedy ve velkých šampaňských domech. Díky ní je totiž možné připravit konstantně i vetší objem produkce a navíc je i o něco méně náročná na surovinu a rychlou manipulaci, než níže zmíněná druhá metoda, tzv „saignée“.
Scelováním se produkují jak základní neročníková růžová šampaňská, tak rosé ročníková i rosé prestige cuvée. Intenzita barvy i chuti, aroma a případně taninů závisí na koncentraci a množství přidaného Coteaux Champenois Rouge. Výsledkem v tomto případě bývají většinou jemná, svěží a elegantní vína s aromatickou čerstvých citrusů, růží, fialek, drobného červeného ovoce a sladkého pečiva. Barva nebývá nikterak intenzivní a sytá, většinou je světle růžová až lososová s měděnými odlesky, vlivem zrání v láhvi dále světlá, na rozdíl od bílých šampaňských vín, která naopak tmavnou.
První růžové šampaňské připravené metodou assemblage dle aktuálních informací vyrobila už v roce 1818 slavná vdova Barbe-Nicole Clicquot-Ponsardin. Přestože dříve bývala růžová šampaňská vína vnímaná jako levnější a jednodušší produkt, dneska jsou vyrovnaným partnerem šampaňských vín bílých. Co se týká ceny, bývají vždy dražší, v některých případech dokonce i několikanásobně.
Druhou část článku o rosé šampaňských naleznete ZDE.
