Restaurace pana Atsushiho Tanaky jakoby se trochu vzpírala zavedeným představám o pařížské restauraci a on sám mi přijde jako „enfant terrible“ pařížské restaurační scény. Tanaka je tak nějak přehlížený a adorovaný zároveň. Zdá se vám to jako zvláštní představení? Ano, to je!
Je to zároveň naprostý a ultimátní minimalista, jeho talíře mohou působit moc jednoduše až primitivně! Ale je tam jedno velké „ale", a víte jak to s „ale“ bývá – co je řečeno před tím, se nepočítá.
Tedy jeho talíře při bližším pohledu a ochutnání vůbec nepůsobí jednoduše, ale naopak neskutečně propracovaně a s velkou uměleckou duší. Doteď si pamatuji, jak Lukáš Vegricht psal kdysi nějaký post, že talíř od Atsushiho Tanaky považuje dost možná za nejhezčí naservírované jídlo vůbec, což Zdeněk Pohlreich rozporoval. Původně jsem do A.T. ani jít neplánoval, ale nakonec jsem si to v Paříži o den prodloužil a zrovna v ten den bylo (jako jediný den v měsíci) volno. Neváhal jsem tedy a rezervaci potvrdil.
Ani jsem moc netušil, co vlastně čekat. Věděl jsem například, že je Japonec, který ale zároveň říká, že japonská jídla nevaří a má blíž k Francii a Skandinávii. Skladba jeho jídel mi podle fotek tak nějak spojovala víc témat dohromady. Jenže Atsushi říká, že nevaří nic japonského, ani španělského, ani francouzského, ani severského! Vytvořil totiž něco jako svůj vlastní vesmír, ve kterém se snaží spojovat to nejlepší ze všech světů, navíc propojené s minimalistickým vzhledem a také designem talířů. A když je dotazován na určení stylu jeho kuchyně, jednoduše odpovídá větou: „To je nemožné“.
Zní vám to spíš jako jít na výstavu a ne do restaurace? Nejste úplně daleko od pravdy, Pierre Gagnaire o Atsushim dokonce řekl, že je „Picasso francouzské gastronomie“, byť Atsushi se vážně snaží nezapadnout do žádného šuplíku. Osobně se mi to moc líbí a musím říct, že po večeři u něj mě i zpětně v mysli fascinuje, jak lehce a zároveň skvěle pracuje s tím vším dohromady. S ingrediencemi, chutěmi, strukturou, designem talířů a tak podobně. Nevzpomínám si teď zrovna na nikoho, kdo by to měl takto vychytané. Opravdu!
To tedy bylo posezení v restauraci A.T. A musím přiznat, že mě to dostalo hodně. Když pominu super design talířů a chodů, tak i chuť byla neskutečně koncentrovaná, skoro až výbušná a jednoduše úžasná. Dobře, asi u žádného chodu jsem zasněně nezavřel oči jako v KEI, ale jinak to byl velký nášup. A co víc! Celé čtrnáctichodové menu stojí v porovnání s dvěma předchozími restauracemi nejméně (vlastně přesně) polovinu. Mimo to je také tamní atmosféra nejvíc uvolněná. Trochu to tu připomíná hipsterská místa v Karlíně, jen bez hipsterů a s kvalitním, inovativním a svébytným, originálním jídlem. Za mě rozhodně ten nejlepší poměr cena-výkon, a když se ve vzpomínkách odhlédnu zpět, jako první mi asi naskočí právě A.T, byť i KEI (ta hlavně) a David Toutain tam jsou a vždycky budou.
Restaurace A.T. je v zásadě obyčejné a skromné, ale zároveň i neopakovatelné místo, jehož unikátnost garantuje osoba pana Atushiho Tanaky. Klobouk dolů!
Zdroj: www.kalerta.com
