V pondělních Hospodářských novinách vyšla glosa Petra Honzejka ohledně podpisové akce Chceme Michelin v Česku. Zde je několik bodů vysvětlujících, proč se autor plete.
Svaté právo mít názor neupírám ani upírat nechci. Publikované glosy a komentáře Petra Honzejka mám léta rád a ve většině případů s nimi také souhlasím. Tentokrát jsem ale s glosou nazvanou „Špičkové restaurace chtějí dotaci na michelinskou hvězdu. Česko válcuje zhoubná mentalita nároku“ nemohl souhlasit hned z několika důvodů.
- Pozastavovat se nad tím, jestli je daný text formou petice či dopisu asi nemá příliš smysl. Autoři jej v každém případě dopisem nazvali a my toto označení budeme nadále používat.
- Vyděračský poplatek, jak jej Honzejk nazývá, je poplatek jako každý jiný a pokud si objednáte službu, buď cenu akceptujete, nebo ne. Akceptovalo jej mnoho zemí před Českem a budou je akceptovat i další. Otázkou je, jestli chceme být i touto formou součástí vyspělého světa, nebo nikoli. Kritizoval by nebo kritizoval někdy v minulosti Petr Honzejk například dotace Karlovarskému filmovému festivalu (KVIFF), jakožto jednoho z TOP sedmi podobných festivalů na světě? Michelin Guide je v tom kuchařském světě číslo jedna, například Taste Atlas, který Honzejk zmiňuje, nemá takovou váhu ani z poloviny.
- Jak k tomu průměrný daňový poplatník, na kterého se u kauzy Michelin Honzejk odvolává, přijde v případě dotací spojenými s KVIFF nebo dejme tomu se státní podporou rekonstrukce kostela? Dokládá nějaká studie (na kterou se Honzejk také odvolává), kolik lidí zrekonstruovaný kostel navštíví? A za jak dlouhou dobu? Tak prosím - lepší bude neodhadovat neodhadnutelné a samozřejmě nesrovnávat nesrovnatelné.
- Nároková mentalita by se zde nekonala a snad ani není namístě to tak nazývat. A to především proto, že několik provozovatelů českých gastronomických sítí bylo ochotných poplatek 10 miliónů korun na tři roky zaplatit ze svého. Centrála Michelin to ale odmítla, stejně jako obdobnou žádost ze soukromého sektoru odmítla třeba na Slovensku. Důvod je jednoduchý – nikdo si hvězdu nemůže „předplatit“ a nikdo pak nemůže žádat peníze zpátky, pokud jeho podnik hvězdu nedostane. Proto se jedná na vládní úrovni.
- Těch „několika špičkových restaurací“, jak je Honzejk označuje, by bylo mnohem víc než pouze několik. Inspektoři Michelin Guide by mapovali celé Česko a najednou by gastroturisté měli o důvod víc zajet si z Prahy do Brna, Olomouce, Trutnova, Zlína nebo třeba na jižní Moravu. A hlavně by ta místa objevili! O navazujících službách v rámci cestovního ruchu – čti: když jedu na jižní Moravu na večeři, tak se tam zřejmě i ubytuji, případně využiji dalších nabídek v dané lokalitě – mluvit nemusíme, neexistují na ně totiž studie, o které se Petr Honzejk opírá.
- Jednoduchou paralelu pojďme najít například ve Slovinsku, kde spolupracují s centrálou Michelin Guide stejným způsobem. Michelinské restaurace najdete rozeseté po celé zemi a rozhodně se nejedná jenom o finedining, naopak jsou tam i podniky, které připravují například ryby, protože sídlí u rybníka nebo restaurace zřízené přímo na farmách. Jde tu také o podporu a rozvíjení agroturistiky, byznysu místních farmářů, vinařů a dalších podnikání více či méně propojených s gastronomií. Podobné příklady najdeme třeba v severských zemích. Jezdí gastroturisté cíleně do Kodaně, do Londýna nebo do New Yorku? Ano, rozhodně jezdí. A důvodem jsou mnohdy špičkové restaurace označené v průvodci Michelin Guide.
Gastronomie je definitivně součástí každé kultury, je skrze ni možné identifikovat svůj region, podpořit navazující podnikání. I gastronomie se vyvíjí, nestagnuje a nemůže zůstat u půllitru piva a smažáku, ať jsou tyto dvě věci skvělé a kvalitní, jak chcete. Pokud stát podporuje mnoho jiných podnikání – ať už ze svých nebo z evropských fondů, proč ne tento historický a kulturní segment? Deset miliónů na tři roky v tomto kontextu není mnoho a uvědomují si to právě i podnikatelé, kteří byli připraveni částku složit. Stejně tak bude dobře, pokud stát služby Michelin Guide pro Českou republiku objedná. Smutná je jiná věc, a to, že se opět z podpory neodmyslitelné součásti naší společnosti a kultury stává politická záležitost a hraje se o politické body. A Petr Honzejk by to snad mohl vidět.
